Gabriela Boček Ježková

Narodila jsem se v Brně, kde jsem šla poprvé do školky a školy, dále na gymnázium a PdF MU.

Od prvního ročníku na gymnáziu jsem jezdila doučovat děti a častokrát mi bylo moc smutno z dusné atmosféry v rodinách a neštěstí, které bylo cítit, kdykoli se o škole začalo mluvit. Ve třetím ročníku jsem napsala studentskou práci o alternativních školách, díky které jsem se dostala na velmi zajímavá místa, a v ročníku posledním jsem absolvovala kurz pečovatelství o děti ve věku 3-⁠15 let. Po gymnáziu jsem nastoupila na svůj vysněný obor na "pajdáku" a vymetala všechny možné praxe, abych se dostala do škol. Stále jsem měla pocit, že mi škola nedává, co potřebuji, a tak jsem navštěvovala nejrůznější kurzy (jako třeba Respektovat a být respektován). Poslední ročník jsem dokončovala již jako "paní učitelka" na jedné brněnské základní škole. Abych nevypadla ze cviku, hned po státnicích jsem navázala v rámci celoživotního vzdělávání na rozšiřující studium speciální pedagogiky, které jsem po třech letech úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z etopedie, psychopedie, specifických poruch učení a integrativní speciální pedagogiky.

Stále jsem učila, doučovala, vedla kroužky, tábory, spolupracovala se vzdělávacími organizacemi, až jsem jednoho dne založila svou vlastní neziskovku. V té době jsem v rozmezí necelých dvou let dostala ty dva nejkrásnější dárečky, které jsem od života mohla získat -⁠ narodil se nám Vítek a Amálka a já si začala uvědomovat, že i oni jednou budou muset nastoupit PŠD. A z té představy mi bylo poměrně dost úzko. Přemýšlela jsem a přemýšlela a přemýšlela a... Ale v podstatě se mi žádná varianta nejevila jako ideální, a tak se mi postupně začal vracet můj velký sen z dětství o tom, že si jednou založím "vlastní" školu a že to všechno budu dělat jinak, že budu moct být sama sebou, že přispěju ke změně. Pustila jsem se tedy do práce, Ježka bez klece založila a začala si užívat život v JbK se všemi úžasnými lidmi a veselejšími, ale i náročnějšími okamžiky. A stále se moc těším na všechny, se kterými se potkávám a nově potkávat budu. V JbK prostě jsem, dělám, co mi dává smysl, co aktuálně potřebuji a co je pro chod tohoto jedinečného místa třeba.